Ani nejlepší sokol ničeho neuloví, když se mu nedovolí vzlétnout. Japonské přísloví

Poslední březnový víkend - Himeji, Okayama, Miyajima, Hiroshima

15. dubna 2010 v 14:58 | Ikebana
Tak jsem se konečně donutila usednout k počítači a napsat Vám článek. Připravte se ale, že bude asi zatraceně dlouhej, protože abych pravdu řekla, nevím, o čem psát dřív. Jak už mnozí z Vás zaregistrovali, nahrála jsem do Galerie fotky z posledního březnového víkendu (položky Himeji, Okayama, Miyajima a Hiroshima) a uvědomuju si, že k nim potřebujete komentář. Snažila jsem se je fotit kompozičně správně, protože vždycky když se pak svými fotkami probírám s některým ze zdejších fotofandů, dozvídám se, že všechno dělám špatně. Tentokrát jsem si ale vysloužila pochvalu (alespoň v případě některých kousků).

Poslední březnový víkend byl velmi náročný. Asi čtrnáct dní předtím mi zavolala Veronica, se kterou jsem se seznámila o víkendu na horách (únor). Je to ta Veron, která pochází původem z Argentiny a se kterou jsem o víkendu na horách sdílela hotelový pokoj. Oznámila mi, že hodlá o víkendu 27. až 28.3. odjet do Himeji, Miyajimy a Hiroshimy a že ji napadlo, že bych mohla jet s ní, kdyby se mi chtělo. No to víte, já jsem sbalená hned… Vzhledem k tomu, že Veron pobírá citelně nižší stipendium ve srovnání se mnou, jednalo se o … nízkorozpočtový výlet… Shinkansen si Veron nemůže dovolit. Já sice jo, ale ač nejsem žádná držgrešle (a Vy víte, že nejsem), po zjištění ceny jízdenky bych si radši provrtala obě kolena (a možná i hlavu), to mi věřte. Zpáteční jízdenka by totiž vyšla okolo 11.000 Kč, což mi teda za vlak při přejezdu z města do města v rámci jedné země přijde opravdu neskutečné. Pro srovnání - zpáteční letenka na Hawaii nebyla o moc dražší…. Když jsem to tak počítala, cestování po Japonsku je skoro levnější letecky. Oni s tím Shinkansenem totiž nadělají hrozných cirátů…
Takže jsme se rozhodly pro autobus - noční přejezd. Vzhledem k tomu, že systém dálkových autobusů je v Japonsku poměrně složitý (jako všechno) a dostupný pouze v japonštině (jako většina věcí), nebyly jsme s Veron schopné se s tím po internetu domluvit… V těchto situacích žhavím telefonní linku a volám svému Chanel známému. Dostal instrukce, že má zarezervovat autobus pátek večer Tokyo-sobota ráno Himeji a neděle večer Hiroshima-pondělí ráno Tokyo. Myslela jsem, že je to tak v pořádku, ale nebylo. Rozběhla se asi dvouhodinová vlna telefonátů na téma, jak širokou chceme sedačku, do jakého úhlu se má sklápět, kolik místa na nohy, či zda rovnou lůžkovou úpravu, se záchodem nebo bez, s barem nebo bez atd. atd. Bylo mi to celkem buřt, protože když si vzpomenu, kolik hodin jsem už v životě nacestovala autobusem, přežiju devítihodinovou jízdu i v zavazadlovém prostoru… Tak nám objednal standard úpravu pro cestu Tokyo-Himeji a business úpravu pro cestu zpět z Hiroshimy. Rovnou to i zaplatil ze svého účtu a když jsem mu nesla peníze, obdržela jsem štůsek papírů s asi deseti mapkami jako pro blbečka (ano, zážitek z mého hledání sídla Chanelu je evidentně stále ještě živý). Byl to popis cesty až na zastávku. Na mapě to vypadalo velice jednoduše, jen najít suterén budovy Shinjuku Business Center a je to!
A tak jsem v pátek v podvečer začala balit. Uvědomila jsem si, že musím věci s sebou vybírat velmi uvědoměle, protože vzhledem k tomu, že budeme celý víkend přejíždět z místa na místo, budu mít veškerá zavazadla neustále při sobě. Půjčila jsem si od Lucky malý batůžek a ihned pochopila, že můj čtyřiceticentimetrový fén na vlasy není dobrá volba! Poprvé v životě jsem cestovala pouze s oblečením, které jsem měla na sobě, s náhradním spodním prádlem, ponožkami a tričkem. Omezila jsem se na extrémní minimum! Když jsme se sešly v pátek v 19.30 hod. s Veron, smála se mi kvůli mému baťůžku, protože sama měla bágl asi tak 10x větší… Hned další den ale pochopila, že to není úsměvné, ale spíš záviděníhodné!
Budovu Shinjuku Business Center jsme našly poměrně snadno, ale jakmile jsme vešly do suterénu, věci se zkomplikovaly. Měly jsme najít sídlo společnosti Willer Station, což byl tedy tvrdý oříšek. Po pěti neúspěšných minutách jsem zastavila nějakého kolemjdoucího Japonce, který se snažil předstírat, že tam vůbec není a civěl do země s výrazem ve tváři "hlavně se mě na nic neptejte". No ale takoví jsou tady všichni. Tak jsem mu zastoupila cestu a v japonštině (!!!) jsem se dotázala, kde je Willer Station. Pochopil, že mi neuteče, současně ale taky nevypadal, že by někdy v životě ten název slyšel. Po třech minutách zbytečné diskuse jsem pochopila, že nám nepomůže. Tak jsem jenom konstatovala, že cestujeme do Himeji, tedy měly jsme to v úmyslu, pokud najdeme Willer Station… V tu chvíli procházela okolo nějaká mladší Japonka, zaslechla Himeji a Willer Station a s úsměvem nám oznámila, že má stejnou cestu, dokonce tímtéž autobusem. Dotázanému Japonci se očividně ulevilo, že je vysvobozen. Pověsila jsem se na krk naší zachránkyni, která to za nás všechno vybavila, usadila nás na místo (protože bohužel v katakaně prozatím nejsem schopná přečíst ani svoje jméno…), a tak jsme vyrazily. Poté, co jsem usedla na sedadlo, problesklo mi hlavou, že standard verze autobusu nebyla šťastnou volbou, neboť se jednalo o "japonský standard". Ohledně šířky sedačky - no,
tam jsem se jakžtakž zapasovala, ale NOHY! Měla jsem kolena vražená do sedačky před sebou a vůbec jsem se nemohla pohnout! Devět hodin…
Při odjezdu z Tokya silně pršelo, a tak jsem přemýšlela, co budeme dělat, až nás ráno v 6.20 hod. vykopnou z autobusu někde v Himeji, když hrad, kam jsme mířily, nebude otevírat dřív než v devět. Představa, že budu nevyspaná (a byla jsem), rozlámaná (a byla jsem) a vykopnutá do deště v šest ráno, mi trochu čeřila myšlenky.
V 6.20 hod. přesně nás skutečně vykopli z autobusu v Himeji. Bylo krátce po rozednění, nádherně, nebe bez mráčku a svítilo slunko. Himeji není Tokyo, takže všude bylo pochopitelně zavřeno. Koupily jsme si kafe z automatu (které je v Japonsku mimochodem fakt dobré) a pomalou chůzí se rozhodly dojít k hradu. Šly jsme opravdu pomalu a hodně fotily, takže vstupní brány hradu jsme dosáhly cca v 6.50 hod. Hrad otevíral v 8.00 hod., což je na Japonsko poměrně brzy. Co mě ale opravdu dostalo, v 6.50 hod. stálo před pokladnou u vstupu do areálu hradu již asi 60 lidí ve frontě! Pochopily jsme, že skutečnost, že Himeji hrad je asi nejslavnější v Japonsku, nebude tah turistických průvodců, ale svatá pravda. Postavily jsme se do fronty, která v 7.15 měla asi 1 km a v 7.30 jsme nedohlédly jejího konce… Říkala jsem si, že to tedy musí být něco, když samotní Japonci stojí takovouhle frontu, aby se dostali dovnitř…

Hrad Himeji ve stejnojmenném městě je nejvelkolepější z dvanácti dochovaných feudálních hradů v Japonsku. Mezi Japonci je známý také jako "pevnost bílé volavky", prý proto, že hlavní věž s nabílenými zdmi připomíná vzlétajícího ptáka (no ano, uznávám, chce to notnou dávku fantazie). Himeji hrad je vrcholnou podobou samurajského hrad. V jeho exteriérech točil v letech 1980 a 1985 film Akira Kurosawa. V roce 1994 byl Himeji hrad zapsán do památek UNESCO. Když se podíváte na fotografie, budete mít pocit, že hrad má 5 pater, ale ve skutečnosti je jich 6 (+ ještě suterén). Druhé a třetí podlaží odshora působí při pohledu zvenčí jako jedno patro. Prohlídka hradu začíná v suterénu a návštěvníci stoupají po chatrných schůdkách nahoru, až do nejvyššího patra. Byla jsem celá natěšená, kolik toho neuvidím… V suterénu jsme byly instruovány, že si máme zout boty, vzít si igelitku a v ní si je nést, neboť v hradu se chodí v ponožkách. Jako nic proti, ale už ve druhém patře jsem měla nohy zmrzlé až u kolen! V interiéru hradu není nic. Opravdu ráda bych Vám řekla, že je to vevnitř super, ale ono tam opravdu nic není. Pár vitrínek, jinak nic. Jediné, čím se můžete pokochat je důmyslná dřevěná konstrukce celého hradu. Ano, zajímavé, ale dech Vám to nevezme. Tedy můj závěr je, že hrad je lepší zvenčí než zevnitř a kdybychom dorazily do Himeji později a já stála tří až čtyřhodinovou frontu na prohlídku interiérů, možná si i naliskám… Bezprostřední okolí hradu je velmi pěkné, čisté a udržované a cesta (spíš stezka) vedoucí ke vstupu do hradu je poměrně hodně spletitá, čímž měl být zmaten případný nepřítel, který měl v plánu hrad dobýt. Navíc je na stezku z hradu vidět, takže ho mohli ze střílen rovnou oddělat…  Na jedné z fotek vidíte sedět Japonce v důchodovém věku na lavičkách - ti rovnají igelitky po botách a připravují je tak pro další použití (není to pěkná, intelektuálně nenáročná práce?).
Po návštěvě hradu jsme se rozhodly navštívit nedaleké zahrady Kokoen, které se opravdu podařily. Je to důmyslně promyšlených 9 zahrad ve stylu období Edo - 1603 až 1868 (Tokyo se dřív jmenovalo Edo). Zahrady vznikly v roce 1992 na místě bývalých samurajských domů.

Z Himeji jsme se vydaly vlakem do Okayamy. Okayama je poměrně známé a rušné město, spojené devítikilometrovým mostem s ostrovem Shikoku. Přes most jezdí vlak a cesta trvá 15 minut. My jsme ale v Okayamě směřovaly k hradu ze 16. století, který je zajímavý hlavně tím, že jeho stěny jsou černé. Proto je někdy přezdíván "havraní hrad". Během druhé světové války byl zdevastován, ale v roce 1966 byl rekonstruován s úmyslem vrátit mu původní podobu. Do interiéru jsem jít nechtěla… Pokud otevřete jakéhokoli průvodce Japonskem, dozvíte se, že pýchou Okayamy jsou zahrady Korakuen, které patří mezi tři nejkrásnější zahrady celého Japonska. Zahradu nechal založit Ikeda Tsunamasa a byla dokončena v roce 1700. Je to první zahrada, která v Japonsku zahrnovala rozlehlé trávníky, které dříve součástí zahrad obvykle nebývaly.
V zahradách rostou čajovníkové keře, borovice, slivoně, bambus a samozřejmě sakury.
Okayamský "havraní" hrad je zahrnut do celkové kompozice zahrad jako tzv. "vypůjčená scenérie", což je klasický prvek japonský zahrad. Zahrady Korakuen jsou pěkné, jak se můžete přesvědčit na fotkách, ale netroufla bych si tvrdit, že ty, které jsem navštívila v minulosti (a to i v Tokyu), jsou méně pěkné. Vlastně jsem byla trochu zklamaná, protože mám pocit, že některé jiné zahrady mě oslovily daleko víc. Ale to bude způsobeno asi faktem, že zahrady Korakuen byly ponechány ve stejné, či téměř stejné, podobě, v jaké byly v roce 1700. Tak možná proto…

Z Okayamy nám nezbylo než použít Shinkansen (viz. video na youtube). Cena jízdenky mi způsobila téměř srdeční slabost, ale neměly jsme jinou možnost. Shinkansen je čistý, rychlý a pohodlný. Jak už jsem konstatovala na svém kanálu youtube, vzdálenost téměř 200 km zdolal za 43 minut, a to s jednou zastávkou (Fukuyama), za pěkných 1.245 Kč. V Hiroshimě už jsme byly hodně unavené, a tak jsme se jaly hledat hotel. Našly jsme ho bez větších problémů. Na recepci jsme se ihned informovaly, jak se dostat na ostrov Miyajima, kde se kromě spousty dalších lákadel nachází Itsukushima šintoistická svatyně, kterou by měl navštívit asi každý, kdo jenom škrtne o Japonsko. Je opravdu mooooc známá, zejména pro svou tórii - bránu, která znázorňuje vstup do chrámu z moře. Při přílivu vypadá celý chrám (samozřejmě včetně tórii) jako kdyby plaval… Moc pěkné. Má to jen jednu chybu - musíte tam být přesně v době přílivu, protože při odlivu nic neplave, chrám je normálně na pláži a k tórii můžete i dojít. Na recepci jsme byly informovány, že přiliv je okolo osmé hodiny (ráno i večer). Bylo zrovna okolo 18.45 hod. Veron dostala nápad (!!!),
že bychom mohly vyrazit na Miyajimu ještě večer, abychom tórii viděly nasvětlenou v noci. Poučeny, že si máme koupit tzv. dvoudenní pas pro neomezené cestování tramvají v Hiroshimě, a rovněž pro neomezené cestování trajektem z Hiroshimy na Miyajimu a lanovkou na nejvyšší vrchol Miyajimy. Sice jsme byly už opravdu hodně unavené, ale já si občas hořce uvědomuju, že jsem na některých místech poprvé a naposledy v životě, takže se snažím únavu ignorovat. Vyrazily jsme. Cesta tramvají k přístavu trvala více než hodinu! Bylo to nějakých 28 stanic. Nekonečno!!!! V tramvaji jsme si koupily onen dvoudenní pas. Když jsme vystoupily, zjistily jsme, že nám zrovna odplul trajekt a další vyráží ve 20.21 hod. Rozhodly jsme se tedy pro rychlou večeři. Zapomněly jsme ale, že Hiroshima opravdu není Tokyo. Zapadly jsme do nejbližší čínské restaurace, objednaly si rizoto s mořskými plody a čekaly. Nekecám, po několika upozorněních nám rizoto přinesli ve 20.13 hod. Cesta z restaurace k trajektu byla minimálně 3 minuty. Takže jsme do sebe naházely co se dalo a běžely k trajektu. Stihly jsme ho taktak. Byla jsem už na pokraji sil a jediné, co bych opravdu ocenila, byla postel. Po deseti minutách kotvil trajekt u Miyajimy. Vystoupily jsme a směřovaly k východu, kde nějaký nervózní Japonec kontroloval lístky. Ukázala jsem mu dvoudenní pas a on začal nepříčetně ječet, že na tenhle pas teda rozhodně nemůžu cestovat tímhle trajektem a ať zaplatím jízdenku. S ledovým klidem jsem mu oznámila, že nic platit nebudu, protože mám dvoudenní pas, na kterém je jasně napsané, že platí i na trajekt. Ten člověk byl na Japonce fakt hodně nervní a ječel, že NENENE. Pak jsem pochopila, že mi vysvětluje, že existuje více společností, které provozují jednotlivé trajekty a náš pas platí pro jinou společnost. Veronica se na něho podívala výrazem tříletého dítěte a naprosto věrohodně mu řekla: "A přestaňte na nás řvát, jinak začnu brečet." Japonec se okamžitě zarazil a s výrazem beránka nám řekl, že všechno je v pořádku a můžeme jít. Že ani nemusíme nic platit. Když jsme vyšly ven, vybuchly jsme smíchy asi na pět minut. Pak jsme šly vycházkovou chůzí k tórii. Na ostrově už moc turistů nebylo, ale v pohodě. Tak jsme si tak pěkně šlapaly po hlavní ulici a najednou před nás vběhla laň. Ano, čtete správně, laň. Já jsem se příšerně lekla, takže jsme se opět smály jako šílené. Začala jsem ji fotit a když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že laní a jelínků je tam asi 50 všude okolo. Leželi pod stromečky a tvářili se velmi mírumilovně. Asi o dvě stě metrů dál nás informační
tabule upozorňovala, že na ostrově žijí jeleni a že jsou zvyklí na lidi, takže se k nim máme chovat úplně normálně… No, zajímavé. Najednou mi pod nohama proběhlo nějaké další zvířátko… Bylo to něco mezi liškou, medvídkem mývalem a prasátkem… Bylo to dost rychlé, ale podařilo se mi to vyfotit, takže pokud je někdo z Vás schopen identifikovat druh, dejte vědět v komentářích, co to mohlo být (fotografie: Miyajima Island zzzt.jpg)…

Pár slov o Miyajimě: Ostrov se nachází u pobřeží Sanjo a je známý, jak už jsem výše uvedla, pro rumělkovou tórii (šintoistická brána), jež dokládá, že celý ostrov je posvátný. Na ostrově nenajdete ani porodnici ani hřbitov, protože na Miyajimě nesmí nikdo přivést na svět dítě ani tam zemřít. Na ostrově je zakázáno kácení stromů, takže ostrov pokrývají panenské lesy, které skýtají útočiště mnoha druhům zvířátek a ptáčků… A taky se tam potulují jelínci, ale to už víme. Tórii je bránou ke svatyni Itsukushima, která je velmi slavná a byla založena v roce 593. Celá svatyně spočívá na pilotech nad vodami zátoky. Část mola vybíhajícího ze zátoky zabírá jedno z nejstarších jevišť pro divadlo nó v Japonsku. Tórii při přílivu patří k jedné ze tří slavných japonských scenérií (Nihon sankei). Stavbu svatyně financoval vojenský diktátor Taira no Kijomori, který nechal vztyčit první tórii ve 12.století. Dnešní brána je vysoká 16 metrů a datuje se do roku 1875. Stabilitu jí zajišťují čtyři opěry (jocuaši). Ve svahu za svatyní se prostírá park Momijidani (Údolí javorových listů). Lanovka ze stanice v parku míří na vrchol hory Misen, kde je k vidění rezervace opic a odkud jsme se kochaly výhledem na tzv. kulisu Vnitřního moře. Vnitřní moře je nejkrásnější vodní plocha v Japonsku, která sice neleží ve vnitrozemí, jak by se mohlo zdát z názvu, nicméně vzhledem ke klidné hladině a více než třem tisícovkám ostrovů porostlých borovicemi tak působí. Vnitřní moře odděluje Shikoku od Honshu a Kyushu.

Po noční návštěvě ostrova jsme úplně vyřízené dorazily na hotel před půlnocí… Chtěla jsem se na ostrov znovu vrátit ráno a projít se, vyjet lanovkou na Misen, pořídit pár pěkných fotek. To ovšem znamenalo, že musíme vstávat brzy, abychom stihly příliv v 8.00 hodin. Budík na 6.10 hodin. K tomu nemám co jiného říct než KRIZOVKA. Usnula jsem asi tak za 7 vteřin po ulehnutí na tatami. Měla jsem pocit, že jsem měla zavřené oči asi tak 20 minut, když se v 6.10 ráno rozeřval budík… Veron se posadila a zavelela: "Vstávej." Moje odpověď: "Ani mě nehne," ji zanechala úplně klidnou. Začala si mluvit pro sebe: "No, mně je to jedno, ale jestli hned nevstaneš, nestihneme tramvaj, trajekt ani příliv na ostrově." A hudrovala tam tak dlouho, že jsem si hodila na hlavu polštář a prosila o 5 minut navíc. Veron byla ale nekompromisní: "Nic, jestli ti teď dovolím pět minut a lehnu si taky, nevstaneme dřív než za 4 hodiny. VÍM TO." V té chvíli jsem ji upřímně nenáviděla a nevrle jsem se začala hrabat z peřin… Každopádně díky Veron jsme stihly úplně všechno, jak si můžete všimnout na fotkách. Podařilo se mi chrám nafotit při přílivu i při odlivu, což je fotografický skvost. A Vy můžete srovnat, která podoba Vám přijde hezčí. Jsem si jistá, že příliv.

Asi v poledne jsme opustily ostrov, i když se nám moc nechtělo, je to totiž opravdu moc pěkné místo. Jeleni byli přes den poněkud ofrklí, jak jste si asi všimli, neváhali probrat se mi taškou atp.
Předposlední zastávka byla v Hiroshimě. Samozřejmě včetně Průmyslového paláce (tedy toho, co z něj zbylo po výbuchu atomovky), Mírového parku a muzea. Všechna tato stanoviště jsou poměrně smutným atomovým dědictvím. Nevím, jestli jste to věděli, ale bývalý Průmyslový palác projektoval český architekt Jan Letzel z Náchoda. Palác se nacházel poblíž epicentra výbuchu a dodnes z něj zbyly pokroucené traverzy a hromada suti. Byl zapsán na seznam památek UNESCO. U vchodu do parku je možno vidět Zvon míru (fotografie zzj.jpg), který můžete i rozeznít, chcete-li. Nedaleko je pak Pamětní mohyla s popelem desítek tisíc obětí sežehnutých na tomto místě. Netřeba ani dodávat, že jejich identifikace byla zcela nemožná (fotografie zzk.jpg). Dále je v parku Mírový pomník dětí (fotografie zzzp.jpg), který zachycuje dívku s nataženýma rukama a jeřábem, japonským symbolem dlouhověkosti a štěstí, letícím nad ní. Dílo má ilustrovat příběh dívky, oběti atomového výbuchu, která věřila, že když se jí podaří zhotovit z papíru tisíc jeřábů, určitě se uzdraví. Dívka sice nepřežila, ale její příběh zná v Japonsku každý, takže pomník stále zdobí noví a noví papíroví jeřábi, které sem posílají školáci ze všech koutů země.
Na protější straně ulice je Plamen míru (fotografie zzzm.jpg a násl.). Nevím, jestli je ten plamen patrný z fotek, ale hoří tam. Má být uhašen teprve tehdy, až se svět zbaví nukleárních zbraní (takže pravděpodobně nikdy). Kousek od něj je Kenotaf (fotografie zzzj.jpg a násl.), který pro oběti atomové bomby navrhl světoznámý japonský architekt Tange Kenzó. Nese jména všech, kteří zde zemřeli, a nápis: "Odpočívejte v pokoji. Stejné chyby se již nedopustíme." Dominantou parku je pak Mírové pamětní muzeum, které pomocí fotografií a videonahrávek ilustruje nejen samotný výbuch, ale i utrpení přeživších obětí. Exponáty jsou opravdu bolestné, ze všech fotografií pořízených v muzeu (zzzf.jpg a násl.) bych se ráda zastavila u zzq.jpg, protože předpokládám, že nevíte, co jsem tady fotila. Snímek zobrazuje část schodiště a pokud se na něj podíváte pozorně, všimnete si takového tmavšího stínu na schodech. Tak tohle schodiště se nacházelo v bezprostřední blízkosti epicentra výbuchu a ten stín je všechno, co zbylo z člověka, který seděl v okamžiku výbuchu na schodech… Muzeum působí opravdu poněkud "těžko stravitelným" dojmem, když jsem z něj vyšla, měla jsem pocit, že všechna tíha tohoto světa spočívá na mých ramenou… Nevím, jestli to byl dobrý nápad, skončit náš výlet zrovna tady - nevyspalé a hladové, s bolavým tělem a tímhle nášupem na psychiku. Ono to muzeum je orientované hodně na děti, zřejmě aby bylo znázorněno to nejhorší, co lze z celé události vybrat. No, zkrátka nápor…

Jinak v parku jsou takové podivně upravené stromy (např. fotografie zzm.jpg). Jsou to tzv. Fénixovy stromy, jež rostly 1,5 km od epicentra výbuchu. Byly přesazeny sem a na jedné straně jejich korun jsou dodnes patrné stopy po ožehnutí.

Víkend jsme završily v restauraci specializované na okonomiyaki (moje oblíbené), které se v Hiroshimě připravuje trošku jinak než v Tokyu, ale bylo absolutně výborné. K tomu dvě piva a deprese z atomu odplula… Pak už jsme se doploužily (nedá se vůbec říct, že jsme šly, protože jsme se spíše táhly) na místo odjezdu autobusu. Business úprava na cestu zpět přišla vhod. Široké sedačky s místem na nohy, se sklápěcí podložkou pod lýtka, téměř plně sklápěcí sedadlo, deka a papučky… Celou zpáteční cestu (11 hodin) jsem prospala. O půl sedmé ráno nás vykopli zpět na Shinjuku.
Doufám, že je to v kostce všechno a na nic důležitého jsem nezapomněla. Protože už teď Vám dlužím další článek z minulého víkendu, kdy jsem byla na Květinovém festivalu - Japonsko 2010. Pokusím se ho napsat co nejdříve, slibuju.

Vzhledem k tomu, že si několik z Vás stěžovalo, že fotky jsou sice pěkné, ale málokdy je na nich k zahlédnutí můj obličej, hodím Vám do fotek z květinového festivalu pár svých ksichtů, ať máte radost, ju?
 


Komentáře

1 dada dada | 15. dubna 2010 v 16:38 | Reagovat

Hodně dojmů...., pěkných i smutných.

2 Darky kiss Darky kiss | Web | 15. dubna 2010 v 16:48 | Reagovat

Ja som akurat minuly tyzden robila projekt o Himeji ^^ .. a ešte dnes musim napisať o nom referat, no vlastne uvahu -.- .. tak mi tie tvoje informacie helfnúú .. určite tam nejak vsuniem este nieco o interiery, lebo na nete som nič nenašla^^ ... a ta hirošima .. mi osobne pripadala depresivna xDD s tymi schodmi si mi vyrazila dych O.o ... a aj ja cem sa dotknút jelenaaa xDDD inak super čláánoček :D jjaaj, žiť tvoj život plny dobrodružstiev, nie tu na slovensku sedieť na riti a čumieť do blba, lebo vonku ešte aj v kuse pršííí .. a možno to davali aj v japonskych spravach (čo ich asi nepozeraš :D) že padlo litadlo polseho prezidenta, tak posledný tyzden ani nic v telke nieje, len "aktualne spravy atd." Nedelu nas caka štátny smutok -.-

3 dada dada | 15. dubna 2010 v 19:46 | Reagovat

jo, a ty fotky z festivalu jsou moc pěkné

4 mihulka mihulka | 15. dubna 2010 v 20:17 | Reagovat

Ahojky po dlouhé době, už jsem si myslela, že se komentáře k takovýmu množství fotek ani nedočkám ...Hirošima musela být asi brutus,aspoň na mě a některý spolustolovníky :-) to tak zapůsobilo. Tak se těším na nějaké veselé historky a pozitivní fotečky.
P.S. Daša už plánuje cyklovýlety :-?

5 short bridal dresses short bridal dresses | E-mail | Web | 10. ledna 2013 v 15:35 | Reagovat

Purple hearts luxury design premium crystal shiny rhinestone carrying cover protective case for new apple ipod touch 4 includes a anti glare screen protector includes white crystal clear high qua
http://www.elsedress.org

6 cheap short prom dress cheap short prom dress | E-mail | Web | 11. ledna 2013 v 11:33 | Reagovat

I hope you will keep updating your content constantly as you have one dedicated reader here.
http://www.isdress.org

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama